Nikdo nám nepomůže

3. května 2013 v 3:18 | ♥ Tajemná Temnota ♥
Rubrika: Příběhy

Ave!
Moje další povídka, která byla ve své době mým mistrovským dílem. Byla nejdelší a nejlepší.
Když jsem jí napsala, myslela jsem, že už se psaním příběhů skončím, protože tohle už nedokážu překonat.
Ale nakonec jsem jí překonala. Už není nejdelší a za své osobní mistrovké dílo, ted' považuji jinou. Jsem opravdu zvědavá, jestli se mi někdy podaří překonat i tu.
Nicméně tuto povídku bych chtěla věnovat Nice a Renys, kterým se kupodivu líbila O_o.
Budu ráda za všechny Vaše emoce a mega dlouhé komentáře xD.






Nikdo nám nepomůže

Napsala: Tajemná Temnota




***"Kdo nemá domácí úkol?" zeptal se pan učitel.
Sklopil jsem hlavu a díval jsem se na lavici. Když neměla úkol dívka, dostala jednu ránu rákosku přez dlaně, když úkol neměl chlapec, dostal dvanáct ran přez zadek.
Podíval jsem se na lavici a zamrkal.
"Já nemám," špitnul jsem.
"Aa, už zase?" řekl škodolibě pan učitel.
"Tak pojdˇ."
Náš pan učitel byl mladý a hezký a vypadalo to, že si tohle docela užívá.
Pomalu jsem vstal z lavice a došel k tabuli.
"No, tak na co ještě čekáš?" zeptal se pan učitel.
Tak jsem se nachotně přehnul přez jeho velký dřevěný stůl.
"Tak, snad už si konečně zamapatuješ, že si máš dělat svoje úkoly." řekl a řádně mě při tom bil.
"Au, au to bolí," fňukal jsem, ale bylo mu to jedno.
Když jsem byl potrestaný, vrátil jsem se zpátky do lavice a utíral si slzy.
"Neboj, to bude dobrý," naklonila se ke mně moje sestřička.
Pak nám pan učitel začal vysvětlovat nové učivo a samozřejmě jsme zase dostali nový domácí úkol.
***O přestávce za mnou přišla Anastázie. Bylo to to nejhodnější děvče, co jsem znal. Měla kudrnaté blond'até vlasy a vypadala, jako malý anděl. Většinou nosila a šaty a slamák. Její tatínek byl lékarník.
Přišla za mnou a nenápadně mi něco dala do ruky.
"Na tu máš," řekla.
"Je to hojivá mastička. Nebude tě to bolet. Maminka mi s ní mazala potlučené koleno. Pomůže ti to." řekla a usmála se na mě.
"Děkuju," poděkoval jsem a schoval jsem si to.
Po tom na mě spolužáci zase začali házek papíry a všechno možné, jako každý den.
"Nechte ho na pokoji!" řekla sestřička Nika a pak si naštvaně sedla do lavice a založila ruce.
Začala další hodina.
***Když vyučování skončilo, šli jsme domů. Skoro celou cestu na mě spolužáci házeli papíry, šišky, kamínky a všechno, co našli na zemi. A samozřejmě se mi při tom taky posmívali.
***Když jsme došli domů, čekal na nás před domem tatínek.
"Tak jsem slyšel, že jsi zase neměl domácí úkol," řekl.
"On za to přece nemůže!" řekla Nika.
"Ty mlč!" řekl tatínek pak mě chytl a vedl do kůlny.
"Ty pojd' domů," zavolala na Niku maminka, která zatím vešla do domovních dveří.
Nika vyšla nahoru.
"Ale to není správné!" řekla Nika.
"Nech svého otce, on moc dobře ví, co dělá," řekla Nice maminka a dala jí polévku.
Já jsem zatím zase znovu dostal.
"Já za to přece nemůžu," bránil jsem se tekly mi slzy.
"Ale ano můžeš!" řval otec a bil mě.
***Když konečně přestal, šel jsem do pokoje. Nika už tam byla.
"Bolí tě to?" zeptala se.
"Ano bolí!" zakřičel jsem se na ni.
"Promiň." špitl jsem a podíval se na zem.
Nechtěl jsem na ni křičet.
Pak jsem si vzal mastičku od Stázičky.
"Můžu ti pomoct?" zeptala se Nika.
"Ne, zvládnu to sám," řekl jsem a odešel jsem do koupelny, abych ji použil.
A opravdu, Stázka měla pravdu, pomohlo mi to, vážně moc.
Vrátil jsem do pokoje.
"Je to lepší?" zeptala se sestřička.
"Ano, o moc," řekl jsem a posadil se vedle ní na postel.
"No vidíš, já ti to říkala Natanaeli, všechno bude zase dobré," řekla sestřička a objala mě.
Pak jsem šel do kuchyně za maminkou zeptat se, jesli dostanu oběd. Dala mi polévku a já jsem se naobědval.
Potom už bylo celkem pozdě a rodiče nás poslali spát. Byl jsem hrozně unavený a hned jsem usnul.
***Další den ráno, jsme šli zase do školy. Spolužáci nás začli šikanovat ještě před školou.

V osm hodin začalo vyučování.
"Kdo nemá domácí úkol?" zeptal se pan učitel.
Celý jsem ztuhnul. Já ho nemám! Já jsem na něho zapomněl!
"Já nemám," špitl jsem ještě tišeji než včera a v očích se mi už ted' třpytily slzy.
"Už zase?!" rozzlobil se pan učitel.
Když to sestřička viděla, vzala inkoust a vylila ho na svůj úkol.
"Já taky nemám!" řekla.
"No dobře," řekl pan učitel.
Možná doufala, že bude náš učitel tak překvapen, že na můj trest zapomene, ale spletla se.
"Tak nejdřív půjde tvůj bratr a potom půjdeš ty," řekl pan učitel.
Tak jsem šel tedy první. Bolelo to o hodně víc než včera. Plakal jsem a slzy mi tekly po stole.
"Nemáš zanedbávat své povinnosti," řekl pan učitel.
Pak jsem se vrátil na místo.
"Sedni si do lavice," řekl mi pan učitel.
"Já bych rači stál," špitl jsem.
"Řekl jsem sedni si!" zakřičel na mě a tak jsem si rači sedl, protože jsem ho nechtěl rozčílit ještě více, když ted' byla na řadě sestra.
"Tak pojd Lilian," řekl jí.
"Nejsem Lilian jsem Nika!" procedila sestřička skrz zuby.
Pan učitel jí říkal Lilian od té doby, co mu jednou pomáhala na zahradě záset lilie. Vždycky když jí tak říkal, usmíval se přitom. Zato sestra se vždycky tvářila kysele. Nesnášela to.
Sestra přišla k tabuli.
"No tak, ukaž ruce," řekl pan učitel a zasmál se při tom.
Sestřička trochu zvedla ruce, ale pak je zase spustila.
"No tak, nemáš úkol, musí to být," řekl znova a velmi mile.
Sestra tedy nastavila ruce, ale hned je zase dala dolů.
"Ale no tak Niko!" řekl pan učitel.
"Já se bojím," špitla sestřička.
Tak pan učitel vzal a ruce jí chytil. Pak jí švihnu přez dlaně rákoskou.
"Aaauuu'" řekla sestra.
"Máš dělat úkoly," řekl ledabyle pan učitel a pak jsme se zase učili něco nového.
***Po vyučování jsme šli domů. Nika šla se Stázičkou a já jsem šel sám.
Asi v půli cesty mě doběhli hoši od nás ze třídy.
"Tak co ty?" začali do mě št'ouchat.
"Co ty, co nikdy nic nevíš, neumíš a nikdy nic nemáš," smáli se.
"Nechte mě na pokoji!" řekl jsem.
"Ale to nenecháme," řekl jeden s nich a pak mě začali omotávat provazem.
"Co to děláte?" vyděsil jsem se.
"Nic. Co by? Chceme si tě taky potrestat," řekl jeden z nich.
"Né, prosím, vždyt' jsem vám nic neudělal." bránil jsem se.
"Kecy, kecy, kecy," řekl ten největší z nich a jednu nohu si položil na pařez a sledoval jak mě ostatní svazují.
"Au, to bolí!" strašně to utahovali a nemohl jsem se vůbec hýbat.
Ten největší pak vzal šišku a postavil se přede mě. Byl jsem svázaný a nemohl jsem se ani pohnout.
"Tak copak s ním uděláme?" řekl a zasmál se.
"Nechte mě!" řekl jsem.
Nacpal mi tu šišku do pusy a pak mi pusu ještě převázal kapesníkem.
Ted' jsem nemohl ani mluvit. Nemohl jsem skoro ani dýchat.
"Tak co říkáte, položíme ho do mraveniště, nebo ho vyválíme v kopřivách?" smáli se.
Snažil jsem se křičet, ale nešlo to. Kamsi mě vedli.
Co semnou jenom chtějí udělat?
Po cestě si ten idiot ještě utrhl lískovou větem a švihal mě s ní. Bolelo to.
"Neboj se, bude to horší," smál se.
Pak jsme došli až ke studně.
Vyděsil jsem se. Ne, ne, ne! Strachy jsem si načůral do kalhot.
"Podívejte se na to! Ten strašpytel se pochcal!" řekl jeden z těch co mě vedli a všichni vybuchli smíchem.
"Tak ted' se pěkně umyje," řekl zase ten jejich vedoucí.
Pak mě nacpali do vědra. Nemohl jsem ani křičet, ani se nijak bránit.
Pak mě začali spouštět do studny. Ne! Ne! Ne! Prosím! Křičel jsem v duchu, ale nebylo mi to nic platné. Oni se smáli a dobře se bavili.
Díky Bohu, tudy ale zrovna šel na procházku pan farář. Slyšel nějaký divný smích a viděl hochy u studny.
"Co to tam děláte?" zavolal z dálky.
Když ho kluci uviděli, lekli se a utekli. Pustili provaz a já jsem spadnul úplně dolů.
Pan farář za tím zrychlil krok, došel až sem a podíval se do studny.
"Ó Pane Bože!" řekl, když mě uviděl ve studně.
"Vyyyyy! Vyyyyy!" otočil se a křičel na hochy, ale ti už byli dávno pryč.
Pak mě vytáhl ven a rozvázal mě.
"V pořádku?" zeptal se.
"Ano, děkuji," odpověděl jsem.
"Myslím, že bych tě měl doprovodit domů." řekl pan farář.
"Né, to není třeba," řekl jsem tiše.
"Opravdu? Myslím, že bych to měl říct rodičům." řekl.
"Né, vážně to je dobré," řekl jsem a zakroutil jsem hlavou.
"No dobře, jak myslíš. A opravdu jsi v pořádku?" zeptal se ještě jednou.
"Ano jsem a moc děkuji," řekl jsem a pak jsem pomalu šel domů.
***Když jsem přišel domů, čekal na mě táta.
"Takle se chodí domů?!" křičel.
"Kluci ze třídy mě svázali a spustili do studny," řekl jsem.
"Větší blbost jsem v životě neslyšel!" řekl tatínek, chytl mě a odvedl do kůlny.
Tam mě přivázal k takové železné trubce, která vedla z hora z kuchyně.
"Tady budeš!" řekl, zhasl a odešel.
Byla tam tma a zima. Spousta prachu a taky spousta pavouků. Měl jsem hlad a plakal jsem. Byl jsem tam celou noc až do rána. Ráno mě přišel pustit. Otevřel dveře a ranní světlo se dostalo dovnitř. Bylo to až nepříjemné, tak jsem přimhouřil oči.
"To tě aspoň naučí, že nemáš lhát," řekl tatínek a pak mě odvázal.
"Mám hlad," špitl jsem, protože jsem neměl včera ani oběd ani večeři.
"Nic nedostaneš!" řekl tatínek.
"A ted' padej do školy!" zakřičel.
***Vyšel jsem tedy ven.
"Natanaeli!" zakřičela Nika a běžela mě obejmout.
Objali jsme se a pak jsme šli do školy. Ve škole to bylo asi tak fajn, jako vždycky.
***Když jsme přišli domů tatínek oznámil, že půjde lovit křepelky, nebo nějaké jiné ptáčky.
On si tady stejně každý střílel kdy chtěl a na co chtěl. Předminulou noc mě vzbudil výstřel, když tatínek střílel na lišku, jezevce, nebo co to bylo, když nám to vlezlo do zahrady. Všichni tady bydlí daleko od sebe a tak to kolikrát není ani slyšet.
Sestřička šla na lov s ním. Vždycky s ním chodila. Protože jsme neměli psa, vždycky nosila všechno do čeho se tatínek trefil. Nesnášela to.
***Nika tedy odešla s tatínkem na lov a mě maminka zamkla do pokoje. Bez oběda.
Seděl jsem na posteli a měl jsem příšerný hlad. Abych na to alespoň trochu zapoměl, začal jsem si číst.
Večer se vrátila Nika s tatínkem.
"Tak co, ulovili jste něco?" zeptal jsem se.
"Ulovili, ulovili," řekla naštvaně Nika, sedla si na postel a založila ruce.
"Nesnáším to tu," sykla.
Za chvilu jí maminka volala k večeři.
"Niko, zlatíčko večeře!"
***Nika tedy šla dolů a já jsem zase zůstal zamčený nahoře, prý si večeři nezasloužím.
"A co Natanael?" zeptala se dole Nika maminky.
"Ten bude za trest bez večeře," řekla maminka.
"Ale to není správné! Vždyt celý den nic nejedl a nejedl ani včera!" zastala se mě Nika.
"Neplet' se do toho!" okřikla jí maminka.
"Tak, já si to sním tedy u nás," řekla Nika, vzala talíř s polévkou a vstala od stolu.
"Né! Tady budeš!" zakřičela maminka.
"Ty bys mu to dala! Sedˇ a ani se nehni!" rozčílila se.
Nika si tedy zase sedla a neochotně začala večeřet.
Potom odnášela talíř a nenápadně vzala kousek chleba.
"Řekla jsem NE!" zakřičela maminka.
"Ale ano, nenechám ho přece umřít hlady!" protestovala Nika.
Maminka se rozzlobila a vzala z horní linky rákosku.
"Ne," špitla tichonce Nika.
"Ale ano!" řekla maminka a pak seřezala mojí malou sestřičku!!!!
Slyšel jsem to, ale nemohl jsem nic dělat, protože jsem byl zase zamčený nahoře!
Pak maminka přivedla Niku nahoru.
"Když jsem řekla, že ne, znamená to že ne!" slyšel jsem přez dveře.
Pak jsem slyšel klíč v zámku, dveře se otevřely a Nika vešla dovnitř.
Utírala si slzy a naříkala.
"Neboj," řekl jsem a objal jí.
"Na tady máš." řekl jsem a podal jsem jí mastičku, co mi dala Anastázie.
Nika si jí vzala a později jí použila. Taky jí moc pomohla.
***Další den ráno jsme oba dostali snídani a šli jsme do školy. Tentokrát jsme neměli úkol ani jeden. Pan učitel si to pěkně užil. Měl jsem opravdu problém vydržet sedět do konce vyučování.
Když jsem šli ze školy domů, viděli jsme pana faráře jak mluví s panem učitelem.
"Už několikrát jsem vám říkal, že vaše výchovné metody nejsou správné," říkal pan farář.
"Já jsem učitel a vím, co je nejlepší, navíc vždycky se mi to osvědčilo, nepoučujte....."
Neposlouchali jsme je a šli jsme domů.
***Doma jsme si sedli vedle sebe na postel.
"Už to nemůžu vydržet uděláme to tedy?" zeptal jsem se.
"Ano uděláme," odpověděla Nika a chytla mě za ruku.
"Niko! Natanaeli! Večeře!" zavolala maminka a my jsme se šli navečeřet.
***Další den byl poslední den školy a pak byla neděle. Den volna.
Šli jsme zase do školy doprovázení posmívajícími se spolužáky a při cestě zpátky to bylo to samé.
Když jsme odpoledne přišli domů čekal na nás tatínek. Tentokrát ho pan učitel informoval o tom, že propadám.
Tatínek byl velmi rozzlobený. Šel semnou do obýváku a tam mi vynadal pak si mě přehnul přez kolena a vzal si řemen.
Začal mě bít. Hrozně to bolelo.
"Máš co si zasloužíš!" řekl.
Plakal jsem a moje slzy slékaly po jeho nahohách, tekly mi z očí jedna za druhou.
"To hrozně bolí!" naříkal jsem.
Sestřička šla zrovna do kuchyně. Nahlédla dovnitř pootevřenými dveřmi. Viděla jak mě otec bije.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na ní. Díval jsem se jí do očí a ona se dívala do mých plných slz.
"Nech je. Tvůj otec ví, co dělá," řekla jí maminka, která stála v kuchyni.
Sestra se držela rukou dveří. Sklopila hlavu a odešla.
***Další den byla neděle, nemuseli jsme do školy a tak jsme pomáhali doma.
Bylo odpoledne a byli jsme venku na zahradě.
"Máš to?" zeptala se sestřička.
"Ano mám," řekl jsem.
Plná bedna pevného provazu.
"Dobře," řekla sestřička a pak šla do kůlny. Vzala tam tatínkovu pušku a nabila ji. Vyšla ven.
"Musím ještě udělat jednu věc," řekla a pak šla do domu.
Rodiče byli zrovna v kuchyni.
"Hej! Kdes to vzala! Polož to dřív než si ublížíš!" slyšel jsem tatínkův hlas.
"Moc dobře vím, jak se s tím zachází!" řekla sestra.
"Naučila jsem se to, když jsem byla s tebou na lovu. Vždycky jsem se dívala jak to děláš!" sestřin hlas byl plný nenávisti.
"Ted' zaplatíš za to, co jsi udělal Natanaelovi ty tyrane!" zařvala na něho a pak jsem slyšel výstřel a maminčin křik.
"A tys ho nechala!!!!!!!!!!!!" zakřičela sestra a ozval se další výstřel.
Oběma jim ustřelila hlavu a pak vyšla ven.
"Ještě počkej prosím," řekla a někam šla.
Šla za panem učitelem. Zaklepala a vešla donitř.
"Kdo je?" zeptal se pan učitel. Zrovna seděl u stolu a něco psal.
"To jsem já!" řekla sestřička.
"Aaa to jsi ty Lilian," řekl pak učitel.
"Nejmenuju se Lilian! Jsem Nika!" zakřičela sestra a pan učitel vstal a otočil se.
Teprve ted' viděl, že drží v ruce pušku.
"To máš za brášku!" řekla mu sestra a taky mu ustřelila hlavu.
Pak se vrátila zpátky. Pušku zahodla jen tak na zem.
"Můžeme?" zeptala se.
"Ano," odpověděl jsem.
***Vzali jsme bednu s provazem a šli jsme do lesa. V lese jsem provaz přivázali na větev.
Dva provazy pro dvě zničené duše. Oba jsme se postavili na bednu a dali si provaz na krk.
"Myslím, že by to nemělo bolet," řekl jsem.
Pak jsme se chytli za ruce.





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katee Katee | Web | 3. května 2013 v 14:28 | Reagovat

Wow, na to se nedá nic říct! Napsala jsi to úžasně, úplně, jako kdybych četla knížku. Opravdu jsem se do toho vžila!
Je mi jich moc líto... Hlavně Natanaela, muselo to být hrozné :(

2 †SuicidePsychoMonstrum† †SuicidePsychoMonstrum† | Web | 3. května 2013 v 18:12 | Reagovat

Jak tě něco takovéh mohlo vůbec napadnout? :O Je to tak zvrácené ale přitom úžasné!!! Tajil se mi dech při čtení! Holka ty nám ještě ukážeš! Z tebe bude jednou spisovatelka, věřím tomu!

3 Teddy Teddy | Web | 4. května 2013 v 9:10 | Reagovat

Úžasně píšeš! Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout? Prostě úžasné! :))) Měla bys napsat knížku ;) (dáš mi pak slevu že jo? :D)

4 TeenageZombie^^ TeenageZombie^^ | Web | 4. května 2013 v 16:21 | Reagovat

Wow..já nevim,co napsat,protože ostatní to  už napsali za mě.. :-)  :-)
Fakt pěkně píšeš :-)

5 z-deniku-prostitutky z-deniku-prostitutky | Web | 5. května 2013 v 14:47 | Reagovat

Moc ráda si ji přečtu jak budu mít chvilinku :)

6 couturiere couturiere | Web | 5. května 2013 v 19:49 | Reagovat

wowowowowowoo!
To mě úplně vzalo. :o Četla jsem ejdním dechem. :o :D podle mě se ti to velmi velmi povedlo! :)

7 Merry Merry | E-mail | Web | 6. května 2013 v 14:21 | Reagovat

Ach to je tak smutné. Prekrásne. :-( Ten koniec je perfektný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama