I can save you. But let you drink the pain!

21. července 2013 v 21:30 | ♥ Tajemná Temnota ♥

Rubrika: Příběhy

Ave!
Mám úplně zkažený mozek a ten generátor mě v tom ještě podporuje xD.
Potřebovala jsem nějaké náhodně slovo a tak jsem se rozhodla, že použiju generátor slov.
Z generátoru mi vypadla slova: třást se, rozmluvit, vychovatel.
A inspirovalo mě to k povídce.
Ti kdo mě znají, už ví xD.
Povídka se vám možná bude líbit, pokud máte rádi Yaoi Fans Fictions a podobné věci.
Pokud ne, nedoporučuji rači vůbec číst xD.
Tuto povídku bych ráda věnovala Ivči Sammet, protože chtěla moc moc moc úchylnou povídku xD.
Nevím jak moc je to špatné, ale doufám, že se neurazíš a že se ti to bude aspoň trošku líbit.
A taky doufám, že mi sem po tomhle bude ještě někdo chodit xD.
Myslím, že vzhledem k obsahu bych sem měla napsat upozornění 18+.





I can save you. But let you drink the pain!


Napsala: Tajemná Temnota



***Seděl jsem na posteli a přemýšlel jsem o tom, až odsud odejdu. Je mi šestnáct a od dětství žiju v dětském domově. Ještě dva roky a půjdu, nevím sice kam, ale to je jedno. Hlavně, že už odsud budu pryč!
Nebylo by to tu zas tak zlé, nebýt mých spolužáků a Johnatana Reada, což je náš nový vychovatel.
Když k nám přišel poprvé, myslel jsem si, že je to náš nový spolubydlící.
Kolik mu může být? Nanejvýš tak dvacet. Víc ne. Divím se, že ho sem vůbec vzali. Určitě na tuhle práci nemá kvalifikaci a navíc, je to idiot. Jediná věc, která je na něm dobrá je ta, že je proklatě sexy!
***Vstal jsem z postele a vzal jsem si tužku na oči. Postavil jsem se k zrcadlu a začal jsem se malovat. Musel jsem si dát vlasy za ucho, protože mi pořád padaly do obličeje. Nemám moc dlouhé vlasy, ani né po ramena, ale někdy je s nimi práce.
***Když jsem se namaloval a upravil, vzal jsem učebnice a šel jsem do třídy. Po cestě jsem potkal Kelly a Adama. Kelly mi vyrazila sešit z ruky. Typická každodenní šikana. Zvedl jsem sešit ze země a vešel jsem do třídy.
Sedl jsem si do třetí lavice. Měli jsme matematiku. Johnatan už byl ve třídě a psal něco na tabuli. Není to jen náš vychovatel, ale taky učitel matematiky.
Chvíli jsem ho sledoval, jak píše. Opřel jsem se o stůl a olízl jsem si rty. Je vážně sexy!
Johnatan má vlnité tmavě modré vlasy, dlouhé až po pás, je vysoký a hubený a strašně sexy.
Potom, co jsem se dost vynadíval, jsem přestal úplně dávat pozor.
"Tak jaký je výsledek? Jeremy?!" škubl jsem sebou a podíval se nahoru.
Johnatan stál nademnou a vypadal, že není zrovna potěšený tím, že to nevím.
"Ty nedáváš pozor Jeremy?" řekl tiše.
Chtěl jsem něco říct, ale pak mi došlo, že vlastně nemám co. Nedával jsem pozor.
"Dobře, tak za trest 100x napíšeš BUDU POSLOUCHAT SVÉHO UČITELE," řekl mi a usmál se.
Proč vždycky já? Když provede něco někdo jiný, je to vždycky v pohodě, ale já vždycky dostanu trest. Nesnáším ho! Řekl jsem si pro sebe.
***Hned když skončilo vyučování, šel jsem a napsal jsem 10x větu BUDU POSLOUCHAT SVÉHO UČITELE, abych na to později nezapomněl a nedopadl ještě hůř.
Potom, co jsem se vrátil z oběda jsem to dokončil. Když jsem to dopsal nemohl jsem ani rozevřít ruku. Zasraný Johnatan!
Dal jsem všechny papíry obsahující můj trest do obálky a rozhodl jsem se, že to Johnatanovi odevzdám po cestě na večeři.
***Několik mých spolužáků si na chodbě před jídelnou házelo botou. Určitě ji zase někomu sebrali. Když jsem šel okolo nich, proletěla těsně kolem mě a pak narazila do vázy, která stála na parapetu. Váza se pomalu zakýmacela a pak s ohromným hlukem dopadla na zem a rozbila se asi na miliardu kousků. Všichni stichli.
Jako naschvál se tu jako první objevil Johnatan.
"Kdo to udělal?" zeptal se.
"To Jeremy!" řekla má spolužačka a ukázala prstem na mě.
"Co, cože?! Já jsem to neudělal!" bránil jsem se. Bylo mi to ale houby platné. Spolužáci to svedli na mě. Vždycky všechno slíznu já!
"Tak Jeremy, můžeš se rovnou otočit a jít zpátky. Večeři mít dneska nebudeš. A vlastně ne, nejprve to tady uklid'," řekl Johnatan a pozorně se na mě při tom díval.
Ach jo, co jsem měl dělat.
"Tak si aspoň vemte tohle," řekl jsem a podal jsem Johnatanovi obálku se s vým trestem.
"Už jsem to napsal," dodal jsem.
"Dobře," řekl Johnatan, vzal si obálku a pak odešel s ostatními na večeři.
Já jsem tam zůstal a sbíral jsem střepy. Potom jsem šel zpátky do pokoje.
Měl jsem hlad, vzal jsem si sušenky, které jsem si nedávno přinesl od snídaně.
Proč všechno vždycky odnesu já? To není fér! Přemýšlel jsem.
***Další den jsme měli zase matematiku. Do třídy jsem tentokrát dorazil mezi prvními. Sedl jsem si do třetí lavice, položil jsem hlavu na stůl a čekal jsem na začátek vyučovaní.
Johnatan nám zase něco vysvětloval, ale já ho moc neposlouchal. Jediné, co jsem zaznamenal, byl jeho vzhled.
No páni! Jak někdo může být tak neskutečně hezký?
"Tak, kolik je výsledek?" zeptal se Johnatan.
"Alice, ty nedáváš pozor?" naklonil se Johnatan k Alici, která byla ponořená hluboko do svých myšlenek.
"Co prosím?" špitla Alice a podívala se na Johnatana.
"Jaký je výsledek, tak víš to nebo ne hm?" řekl Johnatan a skřížil si ruce na hrudníku.
"Ne," řekla Alice.
"Tak příště už dávej pozor," odpověděl jí Johnatan, vzal si do ruky učebnici a vrátil se zpátky k tabuli.
"Počkat! A ona nedostane trest?" zeptal jsem se dotčeně.
"Ne," řekl Johnatan a sladce se na mě usmál.
No pfff! Teda jako! Řekl jsem si pro sebe a naštvaně jsem se položil trupem na lavici.
Nesnáším Johnatana! Jak já ho nesnáším!
***Odpoledne byla celkem nuda. U oběda na mě dneska vylili dezert a tak jsem musel nejprve odnést věci na vyprání. Po tom jsem neměl co dělat. Mohl jsem dělat úkoly, ale to se mi nechtělo.
Kašlu na to. Nebudu ten úkol dělat. Udělám ho až zítra ráno.
Moji přiblblí spolubydlící trávili odpoledne kouřením vzadu na zahradě a já jsem se rozhodl, že si budu číst, když tady nejsou a mám klid.
***Ráno jsem zaspal. Nevzbudilo mě dokonce ani brblání mých spolubydlících, když vstávali oni.
No to snad né! Rychle jsem se oblékl a běžel jsem do třídy. Vrazil jsem dovnitř.
Cože? No to snad není pravda! Jakto, že máme zase matematiku?!
Ten debil si musel přehodit hodiny. Matika měla být až příští týden!
"Jdeš pozdě Jeremy," hlásil Johnatan, sotva jsem vešel do třidy.
No to bych věděl i bez tebe. Řekl jsem si a sedl jsem si do lavice.
"A ted' si zkontrolujeme váš domácí úkol," řekl Johnatan a otevřel učebnici.
A sakra! Já jsem ho vlastně neudělal. Vzpoměl jsem si.
"Ty nemáš úkol Jeremy?" zeptal se mě Johnatan.
On mě snad pořád pozoruje a ještě mi asi čte myšlenky nebo co!
"Ne, nemám," řekl jsem tiše.
"Dobře, tak po vyučování půjdeš semnou," řekl a usmál se na mě.
Chtěl jsem mu to nějak rozmluvit, ale nevěděl jsem jak.
No to zase dopadnu. Pomyslel jsem si a pak jsem pozoroval jak je Johnatan sexy a jak si všichni opravují domácí úkol.
***Po vyučování jsem šel za Johnatanem.
Zaklepal jsem a vešel jsem dovnitř.
"A Jeremy, co bych s tebou měl udělat?" řekl a podíval se na mě.
"Nic," odpověděl jsem.
Johnatan se zasmál.
Pak odešel a donesl tři velké misky. V jedné byly světle modré perličky, v druhé pastělově oranžové a třetí byla prázdná.
Vzal obě misky a vysypal je do té prázdné.
"Budeš to tady třídit, dokud neřeknu dost," řekl mi.
To si snad dělá srandu! Větší blbost jsem v životě neviděl! Jsem snad Popelka nebo co?
Přihlouple jsem na něho koukal.
"Tak už začni," řekl Johnatan a sedl si za svůj velký stůl a začal tam něco vypisovat.
Sedl jsem si ke stolu a začal jsem to přebírat. Šlo to špatně, perličky nebyly ani milimetrové a strašně špatně se braly do rukou. A když jsem náhodou nějakou dal do špatné misky, bylo to hned vidět, protože měly tak pestré barvy. Musel jsem je opravdu přebírat po jedné.
Sakra! Vždyt' to vůbec nejde! Rozčiloval jsem se.
Třídil jsem je tam už hodinu, docela mě to zmáhalo a myslel jsem si, že bych už mohl skončit. Chtěl si jít zase číst. Johnatan mi to ale nedovolil.
Byl jsem tam další hodinu a další. Začaly mě bolet prsty a oči.
Hrabal jsem se v tom jako idiot a Johnatan zatím dělal svojí práci.
Myslel jsem, že tam asi umřu. Už jsem vážně nemohl. Už mě bolelo úplně všechno.
"Stačí, už můžeš jít," řekl mi Johnatan.
Nakonec jsem tam strávil deset hodin.
Byl jsem strašně unavený, bolely mě záda, měl jsem opuchlé prsty a oči. Nedokázal jsem v ruce udržet ani tužku. Zasraný Johnatan! Řekl jsem si a šel jsem si dát ruce pod studenou vodu.
Moji spolubydlící už spali.
***Další den byla sobota, což bylo moje jediné štěstí, protože jsem s klidem mohl spát až do oběda.
Ráno jsem byl ještě celý rozlámaný.
Odpoledne jsem šel na zahradu a houpal se na houpačce. Je tady opravdu hezky. Řekl jsem si a díval jsem se na modré nebe, zelenou trávu a poslouchal jsem zpěv ptáčků.
***V neděli jsem se rozhodl, že budu kreslit. Kreslím rád. Vzal jsem si svoje papíry a vydal se na zahradu. Po cestě jsem potkal Nikkiho a Anitu. Vytrhli mi papíry s rukou a hodili je na zem. Chtěli po nich začít šlapat.
"Hej vy dva! Nechte Jeremyho napokoji!" objevil se tam Johnatan.
"Ještě jednou a uvidíte!" řekl jim a pak zvedl moje papíry ze země a podal mi je.
"Děkuju," poděkoval jsem mu.
No teda jako! Zachraňuje mě před šikanou, aby mě pak mohl šikanovat sám! Co to sakra je?
***V pondělí ráno jsem byl unavený ještě od pátku, bolely mě klouby na prstech a páteř a tak jsem si řekl, že se na vyučování vykašlu a zůstanu v pokoji.
Nemáme matiku, bude to v pohodě.
Bylo by to v pohodě, kdyby Johnatan nevěděl o všem co dělám a co nedělám.
Když se vrátili Lea s Nicolasem, řekli mi, že se k Johnatanovi mám dostavit.
Co asi zase chce? Řekl jsem si a šel jsem za ním rači hned.
Zaklepal jsem a vešel jsem dovnitř.
"A Jeremy. Slyšel jsem, že ses dneska vykašlal na vyučování," řekl Johnatan.
"Byl jsem unavený," řekl jsem, abych se alespoň trochu obhájil. Ale myslím, že to bylo úplně zbytečné.
"Myslím, že je na čase, abys dostal fyzický trest," řekl Johnatan a vzal do ruky dřevené pádlo.
"Cože?! To nemyslíte vážně!" řekl jsem a chtěl jsem odejít.
"Já tady končím!" a vzal jsem za kliku.
"Chceš mě snad nasrat, ještě víc?!" řekl vážně Johnatan.
No to bych snad opravdu asi ani nechtěl. Řekl jsem si. Podíval jsem se na zem.
"Tak dobře," řekl jsem tiše a udělal jsem, co Johnatan chtěl.
Položil jsem se trupem na stůl a dlaněmi jsem se opřel o desku.
Tohle bude bolet! Řekl jsem si a pro jistotu jsem zavřel oči a stiskl zuby.
Nakonec to ani moc nebolelo. Myslel jsem si, že to bude mnohem horší.
Když jsem odtamtud ale odešel, připadal jsem si hloupě. Tohle nesmí nikdo vědět! Nikdo, nikdy!
***Další den ráno jsme měli na snídani koblihy a kakao. Všichni se tlačili ve předu u okýnka a já jsem zůstal seděl u stolu. Nepotřebuju se tam vecpat jako první. Nepotřebuju plný hrnek sladkého kakaa a nepotřebuju nejpocukrovanější koblihu. Vlastně, po včerejšu jsem měl tak divnou náladu, že jsem neměl chut' vůbec na nic.
Sledoval jsem, jak se všichni mačkají, hádají a předbíhají vepředu, když v tom přišel do jídelny Johnatan. Podíval se na mě a pak šel dopředu, vzal jednu mísu s koblihami a konvici kakaa a donesl mi to.
Položil mi to na stůl.
"Jez," řekl a nalil mi z konvice kakao do hrníčku.
Pak si vzal židli, otočil jí opěradlem dopředu, sedl si na ni, o opěradlo si opřel hlavu a pozoroval mě.
To je debil! Nejdřív mě seřeže a pak mi nosí kakao a koblihy! To je idiot! Řekl jsem si, vzal jsem si jednu koblihu a začal jsem otráveně jíst.
Johnatan se na mě usmíval.
Ale je fakt sexy!
***Další týden všechno probíhalo celkem v klidu, byl jsem za to rád.
V pátek odpoledne za mnou přišli Kelly s Adamem a s jejich debilním nápadem.
"Jeremy musíš nám pomoct! Zítra se chystáme odsud' utéct a ty nám budeš dělat part'áka! " řekla Kelly.
"Já? Proč já?" ptal jsem se nechápavě.
"Protože chceme zrovna tebe," řekla Kelly.
"Já..." špitnul jsem tiše.
Nechtěl jsem jim pomoct, ale rači s nimi budu spolupracovat, než abych se seznámil s jejich zápěstními klouby. To bych opravdu nerad.
"Dobře a co mám udělat?" zeptal jsem se.
"Zítra je sobota. Odpoledne se budou všichni zabývat nějakou svou činností a ty zjistíš, kde jsou vychovatelé a co dělají a až budou zaneprázdněni, my pak utečeme zadní zahradní brankou," vysvětlila mi Kelly.
"A tohle má být plán???" řekl jsem nevěřícně.
"Máš s tím nějaký problém?!" řekl Adam a dal ruku v pěst.
"Ne, dobře, pomůžu vám," řekl jsem.
Usmáli se na mě a spokojeně odešli.
Jestli tohle má být plán útěku, tak to mě poser, řekl jsem si pro sebe.
To jsou idioti! Ale vlastně, jsou to Adam a Kelly a to jsou idioti. Došlo mi pak.
***V sobotu odpoledne jsem udělal všechno, co jsem slíbil Kelly a Adamovi.
Pomalu jsme vyšli na zahradu a dostali se až k brance.
"No tak běžte," řekl jsem jim.
Adam dal do zámku klíč a snažil se odemknout. Jenomže to nešlo.
"Ukaž, já to udělám!" řekla Kelly, vzala Adamovi klíče a začala odemykat sama.
Pravděpodobně měli ale špatný klíč a tak jim to nešlo. Protože ani jeden nejsou z mého pohledu psychicky v pořádku, začali s dveřmi branky cloumat a později naštvaně křičet a kopat do nich.
Jestli existuje na světě ještě někdo blbější než jsou ti dva, tak toho bych rád poznal. Řekl jsem si, když jsem to viděl a dal jsem si ruku na obličej.
Samozřejmě nadělali tolik hluku, že vzbudili pozornost hned několika lidí.
Než jsme se nadáli byli tu hned tři vychovatelé. Becky, Tereza a Edward.
"Co to tam děláte? Tam nemáte vůbec co dělat!" křičeli na nás, když běželi směrem k nám.
Měli jsme malér. Všichni tři.
***Seděli jsem v kanceláři a čekali, až se vychovatelé rozhodou, co bude dál.
Otevřely se dveře a dovnitř vešla Becky.
"Jeremy, pan Read chce, abys za ním přišel. Okamžitě!" řekla mi.
Zbledl jsem a začal jsem se třást. Ale ne! Za tohle mě Johnatan zabije!
Postavil jsem se před dveře a opatrně jsem zaklepal. Pak jsem pomalu otevřel a všel dovnitř.
Johnatan stál u okna a v ruce držel jezdecký bič.
Vypadal tak skurveně sexy, že jsem na něho zůstal zírat s otevřenou pusou.
Pak jsem se uklidnil, polknul jsem a začal jsem se bát.
"To bys mi neudělal," špitnul jsem.
"Ty mi tykáš?!" řekl tiše Johnatan a přišel ke mně blíž.
Ou, řekl jsem si a sklopil jsem hlavu.
"Ne," odpověděl jsem tiše a podíval jsem se na Johnatana.
"Ne prosím, to bude bolet," řekl jsem prosebně.
Johnatan se na mě usmál.
Byl jsem tak zděšený, že jsem skoro omdlel. Sedl jsem si na židli a zůstal jsem na něho zírat.
Johnatan položil bič na stůl a přišel ke mně.
"Jeremy," řekl tiše a naklonil se ke mně.
Zandal mi vlasy za ucho.
Pootevřel pusu a podíval se na zem. Pak se podíval zase na mě.
Opřel se o opětradla židle a špitnul.
"Bud' můj submisiv. Prosím!"



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Chtěli byste aby měla povídka "I can save you. But let you drink the pain!" pokračování?

Ano
Ne, líbí se mi to takle ukončené

Komentáře

1 IvčaSammet IvčaSammet | Web | 21. července 2013 v 22:14 | Reagovat

Awww ^^ Skvělá povídka! Víc takových!! ^^
BTW: Díky!!!! To pro mě ještě nikdo neudělal, že by mi věnoval povídku!! ^^ Není to vůbec špatné, naopak!! A líbí se mě to šíleně moc!! :D Je fakt skvělá ;) Díky! :P

2 Emm Emm | E-mail | Web | 21. července 2013 v 22:59 | Reagovat

To je tak kurevsky boží!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

3 Petrichor Petrichor | 22. července 2013 v 19:44 | Reagovat

Videla som, že chceš vydávať knihu, myslím že keď spravíš zbierku máš šancu u Evitapress.

4 Marry Marry | E-mail | Web | 22. července 2013 v 23:13 | Reagovat

ohh To chce pokrááčko.. Prosíím :3

5 denicee denicee | E-mail | Web | 29. července 2013 v 23:44 | Reagovat

Je to krásný příběh. A máš to moc hezky napsaný.

Chci Ti poděkovat za tvůj komentář a je mi líto, že děda Ti zemřel. Vím a chápu jak Ti muselo bejt!

6 misaki-kaoru misaki-kaoru | Web | 4. srpna 2013 v 19:40 | Reagovat

Ta povídka je tak strašně úžasná!!!!  (Mimochodem už jí čtu asi potřetí)
Já chci pokračování! :3

7 couturiere couturiere | Web | 5. srpna 2013 v 17:40 | Reagovat

Jsi lepší a lepší. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama