Zlodějka sušenek a čokolády

22. února 2015 v 23:27 | ♥ Tajemná Temnota ♥

Rubrika: Příběhy


Ave!

Tuhle povídku jsem začala psát už před nějakou dobou, ale dokončila jsem jí až ted'.
Inspirovala mě k ní jedna paní.
Ještě než začnete číst, ráda bych upozornila na takový malý fakt a to, že jména postav jsou také Kristián a Anastázie.
Jak už jste si možná všimli moje postavy se jmenují docela často Kristián nebo Christian a taky Anna nebo Anastásie.
Od té doby co se stal populárním jeden nejmenovaný román to vypadá celkem debilně.
Nejprve jsem myslela, že ty postavy prostě přejmenuju, ale pak jsem si řekla, že se mi to tak líbí a že přece nebudu předělávat svojí povídku jenom proto, protože nějaká jiná ženská svoje postavy pojmenovala stejně.
Navíc to bych asi musela jít předělat většinu svých povídek a je to přece nakonec úplně jedno.
Tak to prosím berte v ohled. A nesmějte se mi xD.







Zlodějka sušenek a čokolády

Napsala: Tajemná Temnota



*****


***Byl prosinec. Slunce právě vycházelo a jeho paprsky se leskly na čerstvě zasněžené krajině.
Bílý sníh přikrýval cesty, domy, střechu kostela, zapomenutý koš na prádlo, ztracené hračky i vršky lamp.
Bylo ráno. Obuvník Kristián Rain právě zatopil, aby v jeho domě bylo teplo a díval se z okna.
Byl to milý, hezký a vždy dobře oblečený mladý muž. Ještě k tomu všemu byl také úspěšný a št'astně ženatý.
Jeho žena Alice byla milá laskavá blondýnka se zálibou v pečení a dózou se sušenkami schovanou nahoře ve skříňce v kuchyni.
***Alice se už také vzbudila a tak pozdravila svého manžela a šla nachystat snídani.
"Zítra bude Štědrý den. Čeká nás ještě spousta práce," řekl Kristián, když si sedal ke stolu k připravené snídani.
Jeho žena na to jen souhlasně kývla hlavou.
Chvíli tam tak spolu seděli a za chvíli se k nim přiřítilo malinké děvčátko s dlouhými tmavými vlasy a špatně zavázanýma botama.
***"Dobré ráno Anastázie. Než si sedneš ke stolu umyj si ruce," pozdravil jí její tatínek obuvník Rain.
"Dobře," řekla holčička a běžela si umýt ruce.
Vzala do ruky malé růžové mýdlo a pečlivě si umyla dlaně i prsty.
Pak se zase vrátila ke stolu, sedla si na židli a přisunula se.
Vzala si kousek vánočky s máslem a s marmeládou.
Když to všechno snědla dostala hrnek kakaa.
"Děkuju moc!" poděkovala holčička a hned naklonila obličej do hrníčku.
Všechno to vypila najednou a olízla si pusu.
"Tak já si půjdu hrát," vyhrkla pak a rychle se otočila.
"Počkej, počkej! Nejprve si utři nos," zarazil jí její otec.
Holčička si utřela nos do rukávu a už byla pryč.
***Chvíli si hrála s dřevěným koníkem a pak zase s domečkem pro panenky.
Její rodiče zatím připravovali všechno na Štědrý den.
Maminka pekla vánočku, tatínek nosil dříví.
Oba dva byli tak zaneprázdněni, že si ani nevšimli, že se Anastázie vytratila ven.
***Holčička se bořila do sněhu, který jí zapadal za špatně zavázané boty, chytala sněhové vločky a sledovala vrány.
Napadlo jí, že by mohla zajít až za město k rybníku a prohlédnout si zamrzlou hladinu.
A tak se pomalinku šourala s botama plnýma sněhu.
Za nedlouho dorazila na místo. Všude bylo krásné ticho. Hladina rybníku byla opravdu do poloviny zamrzlá. Anastázie věděla, že na led nesmí šlapat, mohl by se propadnout, ale přecejen se chtěla podívat blíže. A tak šla.
Uklouzla jí noha a malá Anastázie skončila rozpláclá na zemi s obličejem ve sněhu.
Zjistila, že pod sněhem je velká vrstva bláta.
S námahou vstala a chtěla si očistit šaty. Ke svému údivu, ale zjistila, že není jenom od sněhu, ale i od bláta a listí, které bylo schované dole.
"To mám teda malér," špitla si pro sebe a pomalu se začala zase šourat domů.
Doma už zjistili, že jim někdo chybí.
Holčička se šourala domů víc jak hodinu a málem jí zimou upadly prsty a nohy.
***Jako první jí uviděla maminka.
"Anastázie! Kde jsi byla?! A jak to vypadáš?!" zděsila když viděla promrzlou, zablácenou holčičku.
"Jakto, že chodíš ven bez dovolení a ještě bez šály, bez čepice a bez rukavic?! Chceš zmrznout?" napomínala jí maminka.
"A proč jsi tak špinavá?" ptala se.
To už se tam objevil i tatínek.
"Anastázie, to se dělá?" řekl a dal si ruce v bok.
"Měl bych ti naplácat," pokračoval.
"Jenom to ne," špitla potichu holčička.
"Tak at' už jsi nahoře a převlečená," řekl jí a složil si ruce na hrudníku.
Holčička se rozeběhla do domu.
"A kde jsi vůbec byla?" volal za ní.
Anastázie dělala, že neslyší a bežela se rychle umýt.
Kdyby se rodiče dozvěděli, že byla sama u rybníka dostala by naplácáno určitě a to přece nemohla připustit.
***Anastázie si oblékla čisté šaty, umyla se a honem běžela dolů, protože měla obrovský hlad.
Maminka Alice jí zatím uvařila teplý čaj s rybízovým sirupem.
Holčička si sedla na židli a napila se, aby se zahřála.
"Tak kde jsi byla Anastázie?" zeptal se tatínek, který seděl naproti ní.
Holčička mlčela.
Maminka podala Anastázii housku a pak odešla pověsit prádlo.
Holčička zůstala s tatínkem sama.
"Anastázie?" zeptal se ještě jednou Kristian Rain, zvedl obočí a opřel se lokty o stůl.
Děvčátko položilo housku na stůl, dojedlo sousto a sklopilo pohled.
"Když ti to řeknu, budeš se zlobit," špitla holčička.
"Zlobím se už ted'," dostala jako odpověd'.
Holčička vzdychla.
"Dole u rybníka," zašeptala.
Ted' vzdychnul tatínek.
"Anastázie, chceš si ublížit?" zeptal se vyčítavě.
"Už to neudělám," odpověděla Anastázie.
"Dobře, tak to dojes a běž si hrát," řekl na to tatínek a odešel.
Anastázie dojedla housku, vypila čaj a šla nahoru hrát si s plyšovým medvídkem.
O něco později za ní přišla maminka, aby se převlékla. Byl čas jít do kostela.
***Holčička na sobě měla hezké šatičky, kabátek, boty, a ted' i šálu, rukavice a elegantní kloubouk.
Kristián a jeho žena Alice se také svátečně oblékli a všichni pomalu vyšli ven.
Do kostela se scházelo celé město.
Nesněžilo, všude bylo ticho a nebylo slyšet ani krákání vran nebo havranů. Vítr nefoukal a všechno se zdálo tak klidné.
O kousíček dál prosincové ticho začaly rozrušovat brebentivé hlasy lidiček potkávajících se navzájem před kostelem.
Kostel byl velký, šedý a starý a přece tak krásný. Chyběly mu hodiny, za to mu ale nechyběl zvon a velký železný kříž tyčící se úplně nahoře. Ted' byl trochu zasněžený, jako všechno ostatní.
Do kostela vedlo pár schodů na kterých se ted' krčili chudáci, kteří neměli co jíst a kde spát.
Kristián Rain vytáhl minci vysoké hodnoty a dal jí své ženě, aby jí mohla podat chudákovi, který prosil
o slitování.

Alice Rainová mu minci s vřelým úsměvem podala.
Potom pokračovali dál do kostela.
V kostele byla zima. Ostatně jako vždycky. I v zimě i v létě. Je to přece kostel.
Nakonec se všichni pomodlili a pomalu zase odcházeli domů.
Anastázie se rozběhla za velkým černým havranem a div nevrazila do lampy stojící kousek před ní.
Začalo sněžit. Obuvník Rain a jeho rodina se vrátili domů a dali si horké kakao, aby se zahřáli.
Anastázie si pak ještě chtěla vzít sušenky, ale věděla, že je nemůže ukrást. Protože další malér už si dovolit nemohla. A ukrást sušenky, to je to nejhorší. Protože sušenky jsou přece to nejdůležitější!
***Další den ráno holčička natěšeně vyskočila z postele. Byl Št'edrý den!
Rychle se oblékla a seběhla dolů na snídani.
"Mami, můžu si jít postavit sněhuláka prosím?" zeptala se, když se najedla.
"Myslela jsem, že semnou budeš chtít zdobit vánoční stromeček, ale jestli chceš, tak utíkej," řekla jí maminka a usmála se.
***Holčička utíkala ven. Bořila se do sněhu, sledovala stopy havranů, sněhové vločky jí padaly na nos. Zastřela si rukou obličej a dívala se do zimního slunce. Všude bylo ticho.
Anastázie si klekla do sněhu a začala dělat velkou sněhovou kouli. Pak další a další. Nakonec z nich byl sněhulák. Dotáhla starý hrnec a dala ho sněhulákovi na hlavu. Pak se tajně vloupala do spíše a ukradla velkou mrkev. Maminka se bude zlobit, ale sněhulák přece nemůže zůstat bez nosu.
Holčička potřebovala ještě uhlíky nebo kamínky na oči. A tak se rozhola, že půjde k potůčku a nějaké velké kamínky si tam nasbírá.
Šla pomalu k potoku přemýšlela nad ukradenou mrkví.
Došla až k potůčku a začala pomalu sbírat kamínky. Přibližovala se více a více k vodě. Studená voda jí pomalu začala téct do bot. Anastázie tomu nevěnovala moc pozornosti a dál sbírala kamínky a cpala si je do kapes, zatím co se její boty čím dál více zaobalovaly rozmočenou hlínou. Když už jí začala být velká zima na nohy rozhodla se, že půjde domů.
Potichoučku otevřela domovní dveře a vklouzla dovnitř.
"Anastázie!" vyděsila jí hned po příchodu maminka.
"Jak to vypadáš?!" ptala se hned.
Anastázie nehnutě stála na místě a nic neříkala. Maminka jí chytla za rameno a táhla dovnitř místnosti.
"Podívej se na sebe. Na ty boty!" křičela.
"A nevíš náhodou kam zmizela moje mrkev?" zeptala se nehezky.
"Řeknu to tatínkovi a ten si tě ohne přez koleno," prskla maminka.
"Ne, prosím, neříkej mu to," špitla Anastázie.
"Řeknu. Zasloužíš si pořádnou lekci," řekla maminka, otočila se a byla pryč.
Anastázii se objevily slzy v očích. Nechtěla dostat nařezáno a rozhodně ne na Štědrý den!
Otočila se a utíkala zase ven. Vyděsila pár havranů a převrátila zasněžený koš na prádlo.
***Toulala se zasněženým městem a najednou dostala hlad. Šáhla do kapsy a vytáhla z ní pětikorunu.
Rozhodla se, že zajde k pekaři a koupí si tam housku.
Šla zadní cestou. Město bylo prázdné, ale tu najendou uviděla vzadu nějaké malé postavy.
Přišla blíže. Musela přece zjistit, kdo to je.
"Ahoj! Já jsem Anastázie a kdo jsi ty?" zeptala se mile.
"Já jsem Felix. Sirotek," odpověděl jí hoch.
"Felix, to znamená štěstí," pověděla mu Anastázie.
"Moc štěstí jsem asi neměl," řekl posmutněle Felix.
"A co děláš tady? A kdo jsou ti kluci za tebou?" ptala dál Anastázie.
"Tohle je Alex, Valentýn a Louis. Utekli jsme ze sirotčince. A Tohle je náš pes Preclík," vysvětlil Felix a pak ukázal na malou skrčenou bílou kuličku u zdi.
"Proč jste utekli ze sirotčince?" zeptala se Anastázie.
"Protože nás tam furt bijou a nutí nás vymetat komíny," fňuknul Alex a utřel si nos do rukávu.
"To je mi líto," politovala je upřímně Anastázie.
"A není vám zima?" zeptala se, když viděla jejich roztrhané oblečení a děravé boty.
"Je," odpověděl na to Felix a pokrčil rameny.
"Určitě máte hlad. Pojd'te, nemůžete tady tak zůstat. Zmrznete," řekla Anastázie a chytla Felixe za ruku.
Hoši se na sebe podívali a pak následovali Anastázii. Valentýn vzal zatím do náruče zmrzlého Preclíka, protože byl ze všech nejstarší a nejsilnější.
***Pomalu došli až k domu Rainovým. Anastázie si vzpomněla, že má v kapse ještě schované kamínky a tak sněhulákovi vyrobila usměvavý obličej.
"Ted' musíte být všichni úplně potichu," řekla pak hochům a pomalu s nimi šla dovnitř.
"Schovám vás ve sklepě," špitla.
Pomalu došli až do sklepa. Ve sklepě bylo teplo a příjemně i když celkem tma.
"Tady můžete zůstat, ale musíte být úplně potichu. Kdyby se o vás dozvěděli maminka a tatínek budu ve velkém maléru a už si asi nesednu," řekla Anastázie.
"Ještě vám donesu něco k jídlu," slíbila ještě a zmizela nahoru.
V domě bylo už všechno připravené na Štědrý večer. Velký vánoční stromeček ovešený sušeným ovocem a malinkými čokoládami, sušené švestky a oříšky jako ozdoba na oknech a na stole.
Nikde ale nebylo nic k jídlu. Všechno bylo ještě schované.
Anastázie si tedy vzala židličku a potichu se vloupala do maminčiny skříňky na dobroty. Vytáhla od tud sušenky a několik tabulek čokolády.
Slyšela kroky a tak rychle seskočila ze židle a utíkala spátky do sklepa, zatím co nechala skříňku otevřenou. Za sebou slyšela jenom maminčin rozzlobený hlas.
Tak a ted' je v háji, pomyslela si. Rychle se schovala do sklepa a podělila svoje svěřence čokoládou a sušenkami.
"A ted' musíte být opravdu potichu, at' nás nenajdou," špitla.
***Když v tom se otevřely dveře a v nich stál tatínek. Zarazil se když uviděl skupinku hladových, promrzlých dětí, cpoucí se čokoládou a sušenkami a jednoho na zemi krčícího se promrzlého psa.
Chvíli se na ně jen tak koukal.
"Anastázie pojd' ke mně," oslovil pak svojí dceru a ta k němu pomalu přišla.
Vyšli před dveře od sklepa a tatínek zavřel.
Anastázie začala plakat.
"Proč pláčeš?" zeptal se Kristian Rain.
"Protože se bojím, že ted' vezmeš pásek a...." holčička sklopila hlavu a na oblečení jí spadlo několik velkých slz.
"Anastázie," řekl jí tatínek a pevně jí chytil za ramena.
Pak se pokrčil v kolenou, aby se jí mohl dívat do očí.
"To co jsi udělala, je ta nejhezčí věc, jakou by kdo mohl na Štědrý den udělat," řekl jí mile.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evil Evil | Web | 24. února 2015 v 18:18 | Reagovat

to je hrozně milá povídka :-) moc hezký :-)

2 Dendulie Dendulie | Web | 24. února 2015 v 22:54 | Reagovat

To je vazne bozi ^_^
jsem rada, ze to tak hezky skoncilo

3 Kirmeen Kirmeen | 27. února 2015 v 16:21 | Reagovat

Ale jak to bylo dal?*.*

4 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | E-mail | Web | 28. února 2015 v 8:24 | Reagovat

[1]: + [2]: Děkuji :-).

[3]: To bys chtěl/a vědět vid'? Chceš pokračování? ^_^

5 silluety silluety | Web | 28. února 2015 v 20:18 | Reagovat

Bože :3 to je dokonalá povídka :33 takový strašně pěkný na štědrý den :)) ikdyž chudák holčička asi uprostřed, ale i tak strašně pěkný :)
(jinak anoo.. :3 andy! :33 <3)

6 Kirmeen Kirmeen | 1. března 2015 v 10:33 | Reagovat

[4]: Ano, prosim pokracovani. Je to skvele napsane. A navic CO DALI JIST TOMU PEJSKOVI?*.*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama